Hornovltavické sklářství
Horní Vltavice dlouhá léta těžila ze své polohy na Vimperské větví Zlaté stezky. Po staletí kvetoucí obchod však dostává těžkou ránu. Třicetiletá válka a vnucený dovoz rakouské soli postupně přinášejí úpadek pro obce ležící na této obchodní tepně. Je třeba hledat nový zdroj obživy. A tím se stává sklářství. Sklářské hutě vznikaly, často měnily majitele, stěhovaly se za dřevem a pak zas zanikaly. Dnes po nich zůstala jen jména obcí, či míst uprostřed lesa. Ale budete-li mít štěstí a oči otevřené, naleznete tu kousek zdiva, zbytky sklářské pece, náhon nebo kousky skla. A také osudy a příběhy lidí.
Röhrenberskou huť nebo také Adlerovu postavil v roce 1755 nedaleko Strážného Tobiáš Adler. Křídovým sklem a páteříky sklárna zásobovala nejenom Čechy, ale vyvážela je i do Turecka. Po čtyřech letech převzal huť syn František Antonín Adler. Za napoleonských válek se ale pro ztrátu trhů obchodu nedařilo, a tak ji v roce 1798 prodal Michalu Müllerovi z Kašperských Hor. Tomu však majitel panství kupní smlouvu nepotvrdil a tak byla sklárna krátce nato zrušena.
Březskou huť postavil Jan František Tischler v roce 1722. V té době byl již majitelem Tomášovy huti na Lipce, ale požádal majitele panství Adama Františka ze Schwarzenbergu o přeložení sklárny na jiné místo, z důvodu snížení zásob palivového dřeva. Schwarzenberg Tischlerovi nabídl lokalitu nazvanou Březová Lada, nacházející se dva kilometry na západ od Horní Vltavice. Sklárna vyráběla páteříky, tabulové sklo, zrcadla a skla do brýlí. Po smrti Tischlerově v roce 1740 převzal obě hutě syn František a během devíti let se mu podařilo vyplatit dědické podíly jak svých sourozenců, tak matky. Poté se však zadlužil a v roce 1765 šla sklárna do konkurzu. Přijal nabídku svého švagra, šeravského huťmistra Ignáce Plechingera na převzetí obou hutí, ale ani tomu se nepodařilo podnik zachránit a zanedlouho byl provoz v obou sklárnách ukončen.
Magerlova huť vznikla na počátku 17. století. Stávala na pravém břehu Kubohťského potoka, 500 metrů severně nad Horní Vltavicí. V roce 1621 zahynul rukou vojáků majitel „Magrle z Vltavy“ i jeho manželka. Za nedospělé děti pak v majetkových záležitostech jednali rychtáři a konšelé. Ve vlastnictví hutě se během let vystřídali Matěj Klugbar, Marek Robl, Tomáš Olcinger, Jiří Herzig, Tomáš a Albert Müllnerovi a Jakub Mandl a od roku 1722 Jan Mandl, který ji splácel až do roku 1806. Mimo tradiční páteříky se huť orientovala i na broušené a ryté sklo, o čemž svědčí zbytky náhonu k brusírně. Kdy přesně huť ukončila činnost, není známo.
Prvním známým majitelem Vltavské nebo také Havraní huti byl v roce 1554 Lukeš Šlemar. Stávala kilometr západně od Horní Vltavice a jako v ostatních hutích se zde majitelé v rychlém sledu střídali. Přesto byla až do roku 1703 v majetku rodu Štegbauerů a poté v držení rodiny Kubišů. Poslední z nich Jan Kubiš ji v roce 1807 prodal Antonínu Pangrlovi, za něhož byla výroba skla ve dvacátých letech 18. století kvůli nedostatku dřeva zastavena. V huti je doložena výroba zrcadel, v roce 1689 sklárna obdržela povolení k výrobě páteříků a knoflíků. Dodnes areál hutě připomínají až tři metry vysoké zdi hospodářské usedlosti a pozůstatky sklářské pece.
Šeravskou huť, která vyráběla páteříky, postavil kolem roku 1602 Tomáš Rygncikl. Často měnila majitele a měla velké existenční potíže. V roce 1661, kdy se jí ujal Mathes Plechinger, byla v katastrofálním stavu. Na počátku 18. století byla huť přemístěna na jižní část šeravské planiny a stala se tak, s nadmořskou výškou 1055 m, nejvýše položenou sklárnou na Vimpersku. Kromě páteříků, kterých sklárna ročně vyrobila až 22 miliónů a to jak z modrého, mléčného, žlutého, zeleného, černého, či fialového skla nebo dokonce se zatavenými skleněnými broky, se zde vyráběly ilustrové ověsky a okenní terče. V roce 1736, za majitele Jana Františka Plechingra, byla huť podruhé přemístěna asi o dva kilometry na jihozápad od stávající hutě. V roce 1796 byla postavena brusírna k výrobě sklíček do hodinek. V tu dobu se na Šeravě vyrábělo také křídové a zelené tabulové sklo, i když nevalné kvality. Za majitele Aloise Plechingera byla huť v roce 1883 pro nedostatek zakázek zrušena. V areálu huti jsou dosud zachovány zbytky zdiva, pecí a stopy po náhonu k brusírně.
Pod Horní Vltavici spadala do roku 1990 i dnes samostatná obec Kubova Huť, kde v roce 1728 založil obchodník se sklem Jan Potscheider sklárnu, pojmenovanou po zámeckém hejtmanovi Gubovi. Ta do svého zániku v roce 1736, vyráběla páteříky, tabulové, zrcadlové a optické sklo.
Stejně tak pod Horní Vltavici patřila až do roku 1948 obec Lenora se světoznámou sklárnou, pojmenovanou po kněžně Eleonoře. Sklárnu postavil v roce 1834 Jan Meyr, jako jednu z posledních na Šumavě. Zpočátku vyráběla tabulové sklo a sklíčka do hodinek, později přešla na výrobu křišťálového skla neobyčejné krásy, čistoty a trvanlivosti. Svou činnost ukončila až v roce 1995 po nezdařené privatizaci. Přesto i dnes máte možnost se zde seznámit s uměním šumavských sklářů a to jak v muzeu Šumavského skla, tak v nově postavené huti Barbora.
Text : Obecní úřad Horní Vltavice